Přidat názor k článku Být… či nebýt?

Autorka píše o matkách, které se rozhodnou chladnokrevně zabít své dítě, ale věřte mi, že kdo tuto situaci nezažil osobně, nedokáže pochopit, jakou bolest takové matky prožívají. Nejde ji popsat ani k ničemu přirovnat. Já jsem čekala své první dítě, s mužem, kterého jsem strašně moc milovala a miluji, neuvěřitelně jsme se na něj těšili, mě od té doby, kdy mi vyšel těhotenský test, se mi zatmělo před očima a neviděla jsem nic jiného než své dítě, které nosím pod srdcem. V 16. týdnu mi vyšel trošku špatně tripple test, ale z toho jsem si nic moc nedělala. Jako blesk z čistého nebe přišla diagnóza ve 20. týdnu na ultrazvuku - vaše dítě má rozštěp páteře, hydrocefalus, rozsáhlá postižení. Jisté je, že bude ochrnuté, mentálně postižené, inkontinentní. Sama jsem na tom podrobném kvalitním ultrazvuku viděla, že mícha vyhřezává z páteřního kanálu ven a že hlavička není kulatá, ale deformovaná.. Nemohu vylíčit, co jsem si tam prožila, dá se říct, že dva dny v kuse jsem nebyla schopná přestat plakat. Vzali jsme si týden na rozmyšlenou a pak jsem podstoupila potrat. Byla jsem (a jsem stále) přesvědčená, že to bylo lepší řešení i pro mé dítě. Jsem zdravotník, i manžel je lékař a víme, co by po narození následovalo - naše dítě by bylo pokusným králíkem, na kterém by si odborníci zkoušeli své umění, podstupovalo by jednu operaci za druhou a zkoušeli by, jak dlouho přežije. Kdoví, jestli bych si ho mohla pochovat.. Jsem věřící a do té doby bych přísahala, že na potrat nikdy nepůjdu. Šla jsem a když jsem na porodním sále myslela, že umřu bolestí fyzickou i duševní, jediné, co mi v tom zabránilo, bylo to, že jsem si slíbila, že za rok tam budu zase a porodím zdravé dítě. A splnilo se mi to - přesně na den za rok jsem na stejném porodním sále porodila zdravou holčičku, tu nejkrásnější na světě. Dneska už mám holčičky dvě, jsou úžasné, dělají mi jen radost a já jsem za ně vděčná jako za ten největší zázrak na světě. Na všechno špatné jsem už, dá se říci, zapomněla. Nechápu smysl, ale asi jsem tím měla projít. Zůstává to ve mě jen jako obrovský soucit s těmi z nás, které mají tu otřesnou zkušenost teprve před sebou. Občas mě napadne - možná i dneska si některá z maminek musela projít tím, čím já před čtyřmi lety - kéž se z toho dokáže dostat a žít dál. Některá pisatelka tady v diskuzi psala, že v takových případech neexistuje dobré rozhodnutí, jen špatné a ještě horší. Je to pravda. Ve škole jsme byli na exkurzi v několika ústavech sociální péče a viděla jsem tam děti, těžce postižené, o které je nutné pečovat 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Tato péče je extrémně náročná. Sestry nám tam ukazovaly dvě děti, jejichž matky věděly, že čekají postižené dítě, ale nechaly si ho a chtěly se o něj starat. Po pár letech, kdy je opustil partner, vztahy s přáteli ochladly, zůstaly na vše samy, péči přestaly zvládat, dítě - třeba už sedmileté - daly do ústavu a samy se léčí na psychiatrii. I to se může stát. A děti v tom ústavu pláčí a jsou nešťastné - a kdo jim vysvětlí, co se stalo? Já za sebe jsem přesvědčená, že jsem se tehdy rozhodla správně, nic si nevyčítám a užívám si každou chvíli se svými dvěma dětmi, které nikdy nebudu brát jako samozřejmost.