Můj strýc je postižený, je to babiččino 3. dítě. Od svého dětství doteď ani teta (nejstarší), ani taťka (prostřední) NELITUJÍ, že se můj strýc narodil, naopak, vždycky byli hrdí na to, co dokázal, co se naučil, a i když nepochybuju o tom, že měli dětství těžké (hlavně ale spíš tehdejším "venkovským" modelem - pomáhali stavět dům, starali se o zahradu a pole, na dvoře o zvířata), nikdy by je ani nenapadlo říct "Kdyby Martin nebyl, bylo by nám líp". Prostě berou život tak, jak je.
Předchozí