Přidat názor k článku Být… či nebýt?

.....bohužel jsem měla tu možnost vidět jak "žijou" skutečně postižení lidé, kteří jsou od narození naprosto nemohoucí a mozek jim nikdy nefugoval a fungovat nebude...
Nezlobte se na mě, ale to není život a oni to skutečně neocení, oni ani nevědí, že jsou..
Je samozřejmé, že dopředu mnohdy nevíte, jaká míra postižení dítě čeká a připouštím, že je určitě fajn, když se vše povede a dítě je sice postižené, ale přesto má možnost si života svým způsobem užít a obohatí často i své rodiče. Nedivím se ale tomu, že někteří lidé se to prostě bojí risknout. Je dobře, že je tolik optimistů, kteří se do toho vrhnou za každou cenu a části z nich to vyjde. Mám v blízké rodině jednoho člověka s Downem, jednoho, který se narodil v 6 měsíci těhotenství a dnes je z něj puberťák na vozíčku, který sedí jenom díky pevnému přikurtování řemeny, skoro nevidí, je částečně hluchý, trvale má křeče v celém těle. Věřte, že je mi v jejich přítomnosti fajn a vidím, že i oni si dokázali na životě najít něco hezkého i přes své postižení. Obrovskou úctu mám k jejich rodičům, kteří to zvládli, ale naprosto neodsuzuju lidi, kteří se rozhodli jinak. To, že lidé často uvažují i s ohledem na rodinu je pro mě také normální věc, protože tito lidé přemýšlejí o tom, co bude s jejich dětmi, až oni tady jednou nebudou, uvažují, zda bude v jejich rodině jednou někdo, kdo se bude o jejich postižené děti starat s takovým nasazením jako oni sami, protože oni jinak skončí někde v útavu a tohle trápí i ty, kteří se v mém okolí o takové děti starají. Takže někdo usoudí, že ano, že někdo další se najde, nebo předpokládají, že některý ze sourozenců převezme štafetu, jiný k tomu přistupuje tak, že nemůže chtít po někom dalším, kromě sebe, aby převzal odpovědnost za jeho vlastní rozhodnutí.. To všechno a spousta dalších věcí ovlivňuje rozhodnutí o tom, zda dítě donosit, či nikoli.. Odsuzovat nikoho nehodlám