Přidat názor k článku Být… či nebýt?

svým očím, mám tu tuhle diskuzi otevřenou a dočítám, když dovolí čas.

Mám čtyři děti a třetí v pořadí, holčička ani ne tříletá, je těžce tělesně postižená. Nikdy nebude běhat. Nedokáže vleže ani zvednout hlavu. A přesto je to sluníčko nejen pro nás, pro svou rodinu a sourozence a troufám si tvrdit, že díky ní vidíme spoustu věcí jinak, než kdyby nebyla taková jaká je.

Není napůl člověk. Je to celý člověk a dokud jí bude dáno být tu s námi, jsem strašně šťastná, že jí máme a vím, že jsou šťastní i její bratři a velká sestra.

Jak může někdo jen tak napsat nějaké domněnky, nějaké dohady, co se dá a nedá zvládnout??? Že se budou sourozenci nenávidět, že je to otřes pro rodinu?

Nejsem věřící, ale když čtu názory ateistů tady (určitých, ne všech, abych se někoho nedotkla), mrazí mě z nich. Právě tady je vidět, že pokora, přijetí, láska za všech okolností ... asi cizí pojmy.

Samozřejmě bych dala cokoliv na světě mít dceru zdravou. Ale prostě to tak není. Máme čtyři děti, asi určitá pravděpodobnost tu je, prostě to tak v přírodě chodí. Ale určitě se necítím být kvůli ní na okraji společnosti, ona taky není, nikdo není. Naopak. Právě ona dává kolikrát lidem zdravým poznat, jak jednoduchý život může být krásný, jak stačí málo pro úsměv... Díky Klárce sama vidím, jak se lidé mění.

Ještě nikdy jsem necítila tolik podpory pro nás i od cizích lidí, jako s její nemocí. A není to lítost, co ta naše princezna v lidech umí probudit.

Otevřte trošku víc oči a i ten sval, jak tu píšete ;) Člověka dělá člověkem právě tohle, tohle nejvíc. Ne že má dvě ruce, dvě nohy a normální nosní kůstku.

Dobrou noc vám všem:)