Přidat názor k článku Být… či nebýt?

Není mě jasné, proč o takové věci pořád píší lidé, kteří si ji neprožili a kteří ji mají jen tzv. načtenou z moudrých knih. Nechcete se radči starat o svoje věci a nechat rozhodnutí na rodičích budoucího dítěte?
Nikdo nepochopí dokud sám neprožije, u obou rozhodnutí "nechat, či nenechat" může člověk trpce litovat. Ale musí si s tím žít sám a takovéhle kecy, radoby chytrých paní, jim rozhodně nepřidají.
Sama mám syna, který měl kolem porodu hodně problémů. Miluji ho nadevše a nikdy bych se ho nevzdala i kdyby byl postižený. Byla jsem na amniocentéze, která naštěstí vyloučila postižení. Ale jak bych se rozhodla při opačném verdiktu fakt nevím.
Dlouho jsem pracovala na dětské JIP a viděla jsem mnohdy utrpení dětiček, které si maminky nechali i když věděli, že mají vadu neslučitelnou se životem. To hrozné utrpení a permanetní bolest při zákrocích, dýchání atd. by si určitě nikdo z dospělích nevybral dobrovolně. (tlumení bolesti u dětí je dosti problematické, snadno si na látky navyknou a navíc nemohou si o léky říci) Zajímavé je, že postupem času i návštěvy rodičů opadaly, napřed samozřejmě odpadli tatínci a postupem času přestaly chodit i maminky, nebo jen sporadicky. Dětičky většinou umírali sami, někdy po pár měsících, někdy po roce (srdeční vady, plicní postižení,.....). Co měli za život??????

Ti kdo kritizují rychlé ukončení života plodu, by si měli uvědomit i jiné stránky věci.