Přidat názor k článku Být… či nebýt?

Mulderko,
je to smutný, hrozný, šílený, čím jsi prošla!
Já měla v těhotenství všelijaký trable, a taky jsem byla na AMC. Máme zdravého synka, nicméně zrovna nedávno jsme se o tom doma bavili. Přesně si pamatuju, jak jsem se cítila a jak jsem si představovala, co bude, když se rozhodnu dítě si nenechat. Jak jsem to oplakávala, ještě jsem ani neměla výsledky. Zdaleka však si to určitě absolutně nikdo neumí představit, když si tím neprojde. Což já jsem si na štěstí nakonec neprošla.
Můj chlap samozřejmě nechtěl a ani dnes by nesouhlasil, abychom si nechali postižené dítě. Já jsem také za, už třeba z toho důvodu, že bych měla strach, kdo se o něj postará, až my rodiče tady nebudeme. A dokázali bychom se o něj vůbec postarat? V jaké míře postižení? Nebo bychom to nezvládli a dali ho do ústavu? A jezdili bychom se na něj koukat a já bych se tam pokaždé psychicky hroutila, pro co že jsem se to rozhodla?
Na druhou stranu - prožít to PEKLO, podle mě to největší, porod i potrat zároveň, musí být to nejtěžší v životě! Přesně jak píšeš. Navíc mám silný pocit, že na ten žal ta žena zůstane stejně sama, aspoň když jsme to řešili doma, přišlo mi, že můj chlap by se s tím srovnal a byl mi oporou, ale na sále bych přece byla já!!
Nevím, jestli to popisuju srozumitelně, na každý pád chci říct, že tenhle krok chce velikou odvahu a poté sílu. A opravdu nechápu, jak ten krok může odsuzovat a odsoudit někdo, kdo tím neprošel. A souhlasím, že není dobrého řešení :-(
Mám radost, že tvá další těhotenství "vyústila" ve zdravé dětičky a moc držím palce