Přidat názor k článku Syndrom kočárkového stresu

dvojčata mám, ale taky mi to přijde trochu přehnané... párkrát se mi stalo, že jsem se do obchodu nevešla, no tak jsem tam prostě nešla, a koupila to jinde, a nebo jsem počkala až děti usnou a zachovala se jako "socialistická matka", jak tady někdo napsal, nechala je venku a rychle to koupila. Co bylo ale, alespoň pro mě, poměrně trefné, je to s tou cedulkou, ano, jsou to dvojčata, blablabla... to je fakt strašný, chápu, že ty lidi to nemyslí zle, ale po třech hodinách spánku, kdy se urvaná peru s dvacetikilovým kočárem a vleču se někam do parku na lavičku, kde si nad knížkou dám dvacet, zatímco ty dva draci spí, a cestou mě zastaví aspoň tři lidi a kladou otázky typu: no to musí být práce, co? a jak to zvládáte? a úplně nejhorší je: ale já vás teda obdivuju... To se mi chce zařvat: a co mám jako dělat??? hodit je z okna??? samozřejmě se něco jako usměju, něco zamumlám a pakuju se. Ale v hlavě si říkám, prosím vás lidi, ano, všechny maminky dvojčat jsou UNAVENÉ, ano, JE TO NÁROČNÉ, ale ANO, stojí to za to. A prosím vás, neptejte se, A TO MÁTE PŘIROZENĚ NEBO NE????