Přesně se v tvém článku vydím. Když začnu u adopce, bála jsem se jako ty, ale věřila jsem si, že všechny testy projdeme, jsme přece inteligentní, normální a v hlavě a v životě to máme srovnané. Všechny testy jsme v pohodě prošli a čekali jsme, ale také jsme zkoušeli umělé oplodnění - první pokus nevyšel. A v té době kolegyně z práce přišla do práce s právě adoptovaným chlapečkem a byl úžasný a ona neskonale šťastná. Najednou jsem přestala myslet na dělání dětí, opravdu a strašně jsem se začala těšit na adopťátko. Ještě jsme měli naplánovaný transfér 2 zmražených embrií, tak jsme si řekli, že to podstoupíme a pak si dáme pauzu od všech injekcí, prášků, vyšetření ..... a už to necháme osudu a třeba bude to adopťátko. Když jsem si šli pro ty 2 zmražená embrya, tak jsme se dozvěděli, že se při rozmražování rozpadla (prý se to vyjímečně může stát, tak nám se to stalo rovnou u obou), šok to byl naprosto nepopsatelný, ale jelikož už jsme si to v sobě srovnali, tak jsme své snažení už zaměřili na adopci. Ale ještě větší šok přišel, když jsem za cca 3 týdny nedostala měsíčky. Terezka totiž už byla 5 dní v bříšku, když jsme si jeli pro ty 2 zmražená embrya!!!! Tím chci říct, že jsem své myšlenky začala směřovat né na vlastního potomka, ale na adopťátko a to urputné snažení se a přesně nalinkováno, tak jak to má v životě probíhat jsem přehodnotila a mé tělo mi dovolilo otěhotnět. Takže celkové snažení o dítě trvalo 3 roky a 4 měsíce a když jsem byla ve čtvrtém měsíci těhotenství, tak mi volali, že si můžeme přijet pro adopťátko (ani ne rok po ukončení testů pro adopci). Adopťátko nakonec nemáme (ikdyž jsem to také hodně těžce nesla, ale přenechali jsme ho jiným hodným lidem, kterým se nadařilo otěhotnět - ale to už je jiná kapitola ......). A teď máme holky 2 a ta druhá se povedla na druhý pokus umělého oplodnění - z jednoho zmraženého embrya. Všechno bude dobré, věř si !!!
Předchozí