Přidat názor k článku Na konci a na začátku

Můj příspěvek je asi z jiného soudku, než u ostatních diskutujících. Je mi 42, manželovi 48 a máme dva adoptované sourozence, 6 a 7 let. Když k nám přišli, byly jim 2 a 3 roky, teď jsme měli 4. výročí společného života. Milujeme je tak, jak jen rodiče mohou milovat děti, na to, že se nám nenarodili, už dávno nemyslíme (děti to samozřejmě vědí, občas nás navštíví "tety", co je měly na starosti v ústavu). U syna řešíme logopedické problémy, protože byl hodně zanedbaný, ale jiné starosti vlastně nemáme. Oba nám i celé rodině změnili život, protože nám přinesli radost a těšení z budoucnosti, jsou to jediná vnoučátka, takže babičky i děda kolem nich skáčou. Když už oba spí, chodíme se na ně s manželem dívat a říkáme si, že bychom tak bezvadné děti nikdy nezplodili. Není nám líto, že nemáme bio děti (na IVF jsme ani nešli) a neklademe si otázky, jací budou v pubertě. Možná že příšerní, ale manžel měl pubertu natolik otřesnou, že by to podle mě vydržel jen málokterý rodič, a taky je to dneska normální chlap a skvělý otec. Netvrdím, že všechny adopce, jsou tak idylické, ale myslím, že hodně je ovlivňuje vztah, který rodiče k dětem mají - dokázali je přijmout se vším všudy nebo ne? Držím Vám palce, ať se rozhodnete pro cokoli. P.S. Pokud nebudete extrémně nároční žadatelé, není moc pravděpodobné, že byste se dítek nedočkali. P.P.S. My jsme si děti nijak nevybírali a naše děti vypadají, jak kdyby nám s manželem z oka vypadli.