Přidat názor k článku Nemoc zvaná bulimie

No, máme také ještě nebuclatícího chlapečka, 2 roky, a ten prostě nejí, když nemá hlad. Sladké nebo nesladké, nejí, třeba půl dne. A také s tím bojujeme, protože jemu občas dám i sladké jindy než ke snídani, když předtím dlouho nejedl a dcera je strašně rozčilená, že chce také.
Pak jí říkám, že pokud chce jíst to co on, musela by jíst všechno jako on, včetně ryb a masa (zvláště ryby striktně odmítá i bez ochutnání). K tomu samozřejmě nedojde. Také jsem jí vysvětlila, že někdo má lepší spalování a někdo horší a že ani já nemůžu moc jíst a mlsám alespoň jablka (většinou) a že je po mě... A že kluci obecně méně tloustnou při stejném množství jídla.
Knedlíky doma nepěstuji a babičky bohužel občas uniknou pozornosti. Tchyni "vykrmovačku" jsem musela nakonec značně eliminovat, protože dceru učila mlsat sladkosti za mými zády od cca roku (mamince to neřekneme) a podněcovala ji k jídlu (ač to nepotřebovala). Takže dnes, po té co se to provalilo a dceři byly už tři roky, ji vidí pouze za dohledu, protože domluvy a vysvětlování nefungovalo.
Ale ani tak, při všem opatrném (opravdu?) jednání si nejsem jistá účinkem. Bojím se i anorexie, takže se jí snažím vysvětlit, že kdyby nejedla vůbec, umřela by, jen všeho s mírou.
No jo, ale jestli jí neškodím, neponižuji, jak to mám vědět? Vůbec nevím, jestli šestileté dítě je schopné tohle všechno strávit a jestli ji to nepoznamená.
Osobně bych se navíc velmi těžko smiřovala s tím, mít tlustou dceru. Mám strach, že by se i moje jednání k ní zhoršilo, nemůžu si pomoct. To jí samozřejmě v žádném případě nemůžu říct. Jen se bojím sama sebe.