Přidat názor k článku Být… či nebýt?

Řekla bych to asi takto, je těžké se prokousat všemi příspěvky co tu jsou k tomuto článku. Nicméně jde na to říct jen jedno, vše se odvíjí od jedné věci a to od "práva ženy rozhodovat o svém dítěti (nenarozeném). Pokud chcete, aby ženy ztratily právo rozhodovat o životě svém i svého dítěte, tak vy co jste striktně proti potratům, tak za to bojujte. V momentě, kdy ale nedejbůh budete vystaveni tomuto druhu rozhodování, děkujte sami sobě, že toto právo nemáte. Nikdy nevíte, co vám život připraví a kdy i vy budete aktérem tohoto velmi tvrdého životního divadla.Ženy chodí na potraty z mnoha důvodů např. finanční situace, nechce být s partnerem se kterým dítě čeká, dítě je postižené, dítě prostě nechce, dítě bylo počato při znásilnění, ohrožuje to její zdraví a tak podobně. Nelze to bagatelizovat. Každý z důvodů nám může připadat malicherný, ale i závažný, záleží na úhlu pohledu. Navíc daní dnešní doby je i to, že děti, které mají postižení a které by před padesáti lety nepřežily, protože nebyla zdaleka tak dokonalá zdravotnická péče, dnes žijí zásluhou lékařů. Takže o přirozené selekci nelze vůbec hovořit. Zkrátka žijeme v době, kde máme možnost 90% věcí v tomto ohledu ovlivnit.
Zkušenost s rozhodováním o potratu nemám a jsem tomu ráda, ale určitě bych nechtěla, aby mi toto právo bylo odebráno, protože životní situace jsou nevyspytatelné. Mám ale známé či příbuzné, kteří toto rozhodování mají za sebou. Kamarádka, která byla na potratu (ve velmi ranném stádiu těhotenství) protože druhý partner, se kterým dítě čekala ji opustil a měla dítě ještě z prvního vztahu. Byla tedy samoživitelkou a byla ráda, že uživí sebe i dítko, další člen rodiny by pro ni byl velkou zátěží, kdyby byla dále bez partnera.Velmi dlouho z toho byla špatná a litovala toho. V tuto chvíli mohu říci ano chápu to.
Příbuzné byl diagnostikován u dítěte ve 3 měsíci těhotenství DS a těžká srdeční vada. Nikomu nic neřekla a dala si na rozmyšlenou a to do 5 měsíce těhotenství. Potom to řekla manželovi a rodině s tím, že se rozhodla na potrat nejít, vzhledem k tomu, že nevěřila že dítě je postižené a už cítí pohyby, tak nechce dítě zabít. V té době již měli 3 letého zdravého syna. Bohužel diagnoza nenarozeného dítěte byla z části vinou maminky, neboť přesto, že jí lékař upozornil, že po prodělané těžké borelioze, kdy bude muset užívat léky, které by mohly způsobit postižení dítěte v těhotenství a doporučil ji po tři roky neotěhotnět, aby se tomu předešlo a organismus měl čas se pročistit, tak to nerespektovala. Potřebovala "zachránit" manželství dalším dítětem. Nicméně dítko se narodilo a postižení se potvrdilo. Po tři roky trávila svůj život po nemocnicích s postiženým synkem, neboť už od narození podstupoval operace kvůli srdíčku a jeho stav nedovoloval žít normálním životem. Zdravý klučík po tři roky nevěděl, že maminku má. Obětovala se tedy nemocnému dítku, které nyní již nežije. Ano dala mu šanci žít, nepovedlo se. V tomto případě hodně těžko chápu.
Důvody jsou tedy rozličné, já sama jsem ráda, že tyto rozhodnutí jsem zatím nemusela podstoupit, sama nevím, jak bych se v dané situaci zachovala a ani nebudu předvídat, jak bych reagovala. Neodsuzujme tedy ani rozhodnutí matky, která se rozhodne pro potrat, ale ani matky, která si v danou chvíli umí racionálně zdůvodnit, proč na potrat nejít a vzít na sebe břímě odpovědnosti. Nejde o nic jiného než si zachovat právo "smět o tom rozhodovat".