Přidat odpověď

A nenapadlo vás, že by ten kluk potřeboval spíš trochu volnosti a důvěry než neustálé okřikování? To se pak míjí účinkem... Já jsem teď začala venku zavádět že když to jde a nikde nejsou auta tak se kluci můžou pohybovat volně dokud na ně vidím a vím, že jsou v bezpěčí, Když se šťouchnou s nějakým jiným dítětem tak nezasahuju. Ony si to ty děti mezi sebou vyříkají daleko líp než když do toho maminky furt krafají a přikazují tomu aby tu hračku pustil a tomu aby mu ji nechal... Takže když jdem ven tak je vypustím za barákem a oni mají celé to prostranství tam a můžou si s ostatníma dětma dělat v podstatě co chtějí. Zjistila jsem že čím míň jim zasahuju do hry tím víc jsou klidnější a pak za mnou spíš přijdou ať jim s něčím pomůžu. To samé když mi chce zaběhnou na opačnou stranu baráku. Tak za Fandou dojdu a on má obvykle něco v ruce, tak ho se ho zeptám jestli mi to dá a on pak jde za mnou aby mi to dal a má z toho radost. Je to nenásilné. Když už je joooo zle tak ten co dělal zle jde do kočárku a dívá se na ostatní dokud se nezklidní a tak to opakuju třeba několikrát, ale oni to pochopí a nemusí se okřikovat. Jim se to taky nelíbí když na ně pořád někdo něco pokřikuje. Ale pokud mu sígra jednou něco povolí a po druhé zakáže tak bude spíš zmatený než nevychovaný a to je chyba rodiče ne toho dítěte. Takže bych nehledala diagnozy na omluvu chování dítěte ale hledala bych změnu výchovy u rodičů. Papír mu v životě bude k ničemu. V zaměstnání na to nikdo hledět nebude a on se bude muset snažit o to víc.