Přidat odpověď

Lari, jsem ráda, že nejsem sama.. dnes to mám tím tuplem, už jsem se rozbrečela. každý ode mě něco čeká, přítel, mamka, která když dneska přišla, a viděla, že jsem mimo, tak řekla, že ji stejně za půl hodinky jede autobus a že počká venku, aby nepřekážela. Přitom jsme tu byli v pohodě, jen jsem seděla, a asi jsem to nebyla já, ale tohle jsem nečekala.. ale o mamce napsat knihu.. já mám pocit, jako bych byla svědkem sublimace, moje já prostě se rozpustilo kamsi do vzduchu a já přestala existovat, prostě jen udělat to, udělat ono, jakmile se seknu, nikdo nechápe. teď mám 20 minut pro sebe, po dlouhé době. dnes jsem řekla, ať přítel uspí malou (po dlouhé době) večer, jsem zvědavá, jestli ano, včera nemohla usnout do půl jedenácté, pak jsem nemohla spát já do dvou, a ráno to samé. práci mám, sice bokovku, na pár hodin týdně, ale ne mezi lidma. podle pravdy tyto pocity se mě drží už nějakou dobu, už to došlo tak daleko, že jsem se nemohla přemoct dělat práci, prostě jsem došla do stádia, kdy mi bylo jedno, jestli mě vyhodí nebo ne, zatím práci mám, i když ji asi brzo ztratím, ale je mi to úplně jedno. stejně ji dělám ve svém "volnu", ráda bych to volno věnovala sobě. s maminkami ostatních dětí si povídáme o dětech, protože podle pravdy nemám s nimi o čem, spojuje nás jen RD, moje kamárdky jsou rozlítané po čr a po světě.. asi fakt jsem už na prášky.