já mám dvojčata, zatím 7-měsíční miminka, oba dva miluju, opravdu nemohu říci, že jednoho více či méně, oba dva moc, pro dokreslení situace, jsou to "vymodlené" děti
ale dvojčátka jsem nechtěla (byt jsem od první chvíle, co jsem se dozvěděla, že budou dva byla za to ráda a šťastná, o tom žádná), tím chci říct, že bych radši dvě děti po sobě. Prostě z toho důvodu, že vím, že s tím bych uměla "zacházet". S dvojčátky to nějak v sobě mám, neustálý takový pocit divný, zda jsem tu pro oba, zda jednoho našidím, zda se oběma stejně věnuju, nedokážu si pak ani snad vychutnat komunikaci s jedním, vždy mi to "číhá za zády". A to mi jaksi brání s nimi prožívat to, co bych prožívala kdyby bylo jedno mimi. To zažívám, když třeba jeden spí a na druhého mám čas, nebo jeden je s tátou na procházce (zatím velice vzácné). Nemáte s tím někdo zkušenost ? Neprožívali jste totéž ? Zlepší se to časem až si všechno více sedne-kdo má dvojčátka tak asi zná ten kolotoč s miminama. Je to stále lepší a lepší, menší kolotoč
Budu opravdu moc ráda za vaše zkušenosti. Miluju oba moc, a myslím, že stejně, protože bych neuměla říct, kterého preferuju. Ani jednoho nepreferuju, s oběma jsem strašně ráda a je mi jedno s kterým, jen když jsem s oběma tak s tím neumím zacházet a nemám tu vnitřní pohodu, jako když jsem jen s jedním - tak asi je to nejvýstižnější.
děkuju