Přidat odpověď

Zakladatelko, jak už tady někdo napsal...možná tenhle stav často přichází kolem 2 roku dítěte.

Mám na to svoji teorii /i v mém případě platnou/.
Když se narodí mimčo a není extrémně uřvané, je pořád ještě dost času a prostoru i na vlastní odpočinek /poté, co se matka zajede po porodu/.
A navíc ještě dlouhou působí hormony, nadšení a elán z dítěte.

Jenže měsíce a pak i roky ubíhají, z mimina se stává batole, často velice aktivní a nebezpečné samo sobě...a člověku pomalu, ale jistě dochází šťáva i to původní nadšení.
Ano, dítě miluje, ale je často vyčerpaný z dlouhého období předchozí péče a už by chtěl vidět nějaké výsledky své námahy - jako přiměřeně samostatné dítě, co se obslouží, komunikuje a trochu rozumně se chová.

Místo toho zjišťuje, že úleva je v nedohlednu, protože má doma: věčně se vztekající batole v období vzdoru, co se snaží prosadit si za každou cenu vlastní já, zatvrzelého odpůrce nočníku, bordeláře, který dokáže za 10 minut obrátit byt vzhůru nohama, neposluchu, se kterým je i vaření a úklid adrenalinová činnost, protože se chce všeho zúčastnit. Když se pokouší o sebeobsluhu - třeba jídlo - je kolem něj třeba udělat potom velký úklid...

a takových kdyby je celá řad.
Vlastníme sice na jedné straně krásně roztomilé dítě v tom největším rozpuku roztomilosti, ale současně malého raracha, jehož možnosti usměrnění jsou zatím jen omezené.

A to je tak trochu šok. Ta představa, že s dvouletákem mám to nejhorší piplání za sebou...a pak ta realita.

A nikdo vám neřekne, kdy vaše dítě dozraje konečně do takového človíčka, aby z vás jeho usměrnování nevysávalo všechnu energii.
Zbývá jen čekat a doufat a snažit si to čekání co nejvíc zpříjemnit, aby se baterky zase dobily.

Nic jiného neznám. Momentálně jsem v té fází "marné je marné, veškeré mé snažení" taky.