Přidat odpověď

Hroudo, můžu souhlasit s bodem 3, ale to je tak všechno.
Je rozdíl mezi postiženým miminkem, které schovám v kočárku a mezi batoletem, školákem a posléze i dospělým člověkem, který v tomhle světě hledá identitu.
Tak, jako se tady našla ekipa "svatých spravedlivých" tak se s něčím podobným, namířeným proti němu potká člověk s handicapem v reálném světě. Existují postižení, která jsou méně omezující, jiná více, léčba přijatelná, jiná daleko bolestivější s menší nadějí na zdárný výsledek, jak tohle všechno chceš podchytit do zákona?
Rozhodnutí a poté i důsledky rozhodnutí jsou v lepším případě na rodičích, v horším na matce samotné. Jestliže někdo vyhodnotí situaci tak, že za takových okolností by si nepřál žít, je tak divné, že totéž si nepřeje pro své dítě?