Společnost je hmotně zabezpečená, aby se postarala o staré - bohužel mám pocit, že to je trošku utopie.
Kamarádky maminka má více diagnoz (těžších i lehčích), stará se o ni její manžel, sama maminka si pamatuje akorát své křestní jméno, nepozná ani svého manžela, ani své děti. Každé ráno jí opakují, jak se jmenuje, kde bydlí, jaký život žila (něco jako film 50x a stále poprvé). Její maminka má taky i fyzické problémy (zlomenina krčku a špatná hybnost), jejímu manželovi už dochází taky fyzické síly, takže shánějí něco jako dům s pečovatelskou službou, na pořadníku jedné takové instituce jsou už čtyři nebo pět let, ale už prý příští nebo přes příští rok se tam dostanou
Nedělám si iluze, že u jiných zařízení to bude jiné. Navíc těchto zařízení nepřibývá, možná spíš ubývá, důvod je jasný - není to zrovna výnosná činnost.