Já myslím, že tohle je dobré zamyšlení a určitě bych ho nezavrhovala. Jednou jsem o tom viděla i dost dobrý film. Tuším nějaká 40 - 50. léta, Amerika. Poslední dítě - a s Downovým syndromem. Matka se mu hodně věnovala a nakonec stejně musela řešit to, co bude s dcerou, která dospěla. Nakonec odešla do jakési rodiny podobně postižených, o níž se starali jistí manželé. Dost dobře natočený film.
Osobně bych fakt nikdy nezavrhla ty, co se rozhodnou, ať už pro potrat nebo výchovu dítěte. Obojí je náročné rozhodnutí, a to sama děti nemám. A štve mě, když někdo odsoudí rodinu, že dá podobně postižené ,,dítě" např. do stacionáře. Já je chápu. Zvlášť pokud mají další, zdravé děti, je to náročné pro všechny.
A ne každý na to psychicky má.
Předchozí