Nemám postižené dítě, mám mentálně postiženého bratra Je mu něco přes třicet. Zatím je u rodičů, ale postupně připravujeme stěhování k nám. Naši se nebudou moct o něj starat věčně a tak si ho bereme už příští rok, aby byl zvyklý - špatně nese náhlé změny. U nás bývá prozatím jen o prázdninách.
Péče o něj je stejná, jak třeba o tříleté, čtyřleté dítě. Je prostě sejný, jako běžné větší batole, jen nemusí jezdit v kočírku, protože má delší nohy a stačí despělému tempu chůže. Nejnáročnější je to, že nezůstává sám doma - je nutné sehnat hlídání, když člověk potřebuje někam jít sám.
S pomocí je schopen se ráno vypravit, odveze se do chráněné dílny, kde se po patnácti letech pro něj vloni uvolnilo místo. Má středně těžkou mentální retardaci (chodí, nějak mluví, je schopen používat záchod), takže péče o něj není zase tak náročná. K tvému dotazu - sem jsem se obrátila a nejvíc nám pomáhají.
Dítě mám zatím jedno čtřleté. Není postižené, ale v další dítě teoreticky postižené být může - mám to zřejmě v genech. Může být postižené i daleko hůř. Bratr má poměrně mírnou variantu. Toto postižení se nedá zjistit v těhotenství. Odhalí se až zpožděním vývoje,takže rozhodování ohledně této záležitosti jsme ušetřeni.
Jsme ale rozhodnutí stejně, jako jsme byli poptrvé, že si necháme jakékoliv dítě, at už vyšetření v těhotenství ukážou jakoukoliv vývojovou vadu. Potrat nebude, i když víme,že by péče o bratra a další jinak postižené dítě byla nesmírně noročná. Musíme se jen modlit, aby byly další děti zdravé, a abychom unesly, kdyby nebyly.
Stačí?
Předchozí