Přidat názor k článku Proč nemůžeme rodit děti?

Hroudo, nevím jesltimáš zdravé nebonemocné děti a v lastně o tobě nevím skoro nic, jenom co jsme vyčetla ze zdejší diskuse.
Chci ti jenom napsat, že s tvým radikálním názorem nesouhlasím. Já jsem se několik let starala o nemocné dítě své sestry. Ta nešla na potrat i když věděla, že dítě se narodí těžce poškozené. Neodsuzovala jsem ji, bylo to její rozhodnutí. Jenom jsem ji pár let obdivovala a říkal asi, že já bych tuhle odvahu neměla. Pak ji opustil manžel, pak onemocněla a dál už se o své dítě strat nemohla. "Malý" byl něklik let u nás, dochovala jsme ho do jeho smrti.
Nebylo to lehké, málem to stálo manželství i mne a upřímně - jenom mne to přesvědčilo o tom, že pokud budu vědět, že moje dítě by mělo obdobně trpět jako trpěl Petřík, tak to nedopustím. Nemám namysli DS atp. ale opravdu těžké vady.

Dneska mám dvě děti a u prvního mne k potratu lékaři přemlouvali, protože byl ohrožen můj život. To jsem odmítla. Musím říct, že to ale nebyl hrubý nátlak, spíš jenom vysvětlování a pak hledání řešení.

Tím vším chci říct, že mi nejde o moje pohodlí. Jde mi o to, že já můžu být odhodlaná jak chci, život se může zvrtnout a moje dítě, které by trpělo i tak dost by se mohlo dostat mezi úplně cizí lidi. Kteří by ho ani neměli rádi a péče o něj by pro ně bylo jenom povinnost. Můj muž nikdy k Petříkovi nepřilnul. Nebyl na něj nijak nepříjemný, když bylo potřeba tak mne vystřídal, zacházel s ním jemně, ale neměl ho rád, jenom ho snášel. Petřík to cítil. Ani já jsme ho nedokázala milovat. Měla jsem ho ráda, ale rozhodně to nebyla mateřská láska, jakou cítím teď ke svým dětem.

Asi jsem teď psala zmateně, ale chtěla jsem ti jenom napsat, že to po svých zkušenostech rozhodně nevidím černobíle.