Abych ti udělala radost, zeptala jsem se své dcery, jestli je ráda, že žije. Je jí 13, DMO, hydrocephalus, rozštěp páteře, kvadruplegička, epileptička, úplný ležák, mentálně odpovídí 5 letům - přibližně. Řekla: "Jo. A přendej mi pití ze stolu a podej mi blok a tušku!" Ona miluje svůj život a kdykoli se vyskytnou nějaké život ohrožující komplikace bojuje o něj jako lev. Já to s ní mám o dost těžší, ale dostala jsem se díky ní k životní filozofii, za kterou to stojí. Bohužel, ty zkušenosti jsou nesdělitelné. Nevím, kdo se o ni bude starat, pokud se mi něco stane a budu neschopná, (táta to vzdal hned, jak se narodila), nevím jestli se dožije příštího týdne, ani kdo se postará o mě, až budu díky stařecké demenci ještě větší zátěž, než je teď ona a odmítám to řešit dopředu. Budoucnost nenaplánuješ. Vím, že je na mně závislá jen fyzicky. S pubertou touží po volnosti a odpoutání od mámy jako každé dítě. A taky kouká po klukách a chce se parádit. A máme tu spoustu známých a kamarádů, co ji mají opravdu rádi, a usmívají se, jen nás z dálky zahlídnou.
Předchozí