Trpět v ústavu nebude. Pouze se mu bude stýskat po bývalé rodině. Vím to, protože v jednom takovém ústavu pracuju. Naši klienti mají veškeré pohodlí a péči. Ti, kteří u nás vyrostli, jsou tu doma. Ti, kteří přicházejí později, si musejí zvykat, jako každý, koho vytrhnou z určitého prostředí. Bohužel, u nich je to o to horší, že jakákoliv změna se jich dotýká daleko víc, než zdravého člověka.
Já jsem u svých dětí taky nepodstoupila genetiku, nelituju, holky jsou naštěstí obě zdravé. Zajímalo mě jenom to, aby byly fyzicky O.K., mentální postižení jsem neřešila. Potom jsem viděla u nás, jak může takové dítě dopadnout a jsem ráda, že existují právě takové ústavy, jako je náš, protože si nedovedu představit mámu, která se postará 24 denně o ten nejhorší případ postižení. Nechci tvrdit, že by nechtěla, ale prostě by to dlouho nevydržela. Máme tu speciální techniku, různé pomůcky a přesto je práce s těmito klienty těžká a namáhavá. Ale určitě u nás nikdo netrpí.
Předchozí