Přidat názor k článku Mé těhotenství, mé děti

Chápu vás Evo a je mi líto. Komunikace mezi matkou a dítětem funguje, mám to vyzkoušeno 3x. Jen u synků jsem se na ně nakonec vyprdla a dala na doktory. Byť mě prvorozený prudce varoval, ať z porodnice zdrhám a nedovolím to. Jsem slaboch. Nezdrhla jsem, porod se po*ral jak mohl a syna vypáčili kleštěmi. Hamilton u druhého, bez varování. Dodnes si nepamatuju datum jeho narození, všude píšu o den víc, asi by se bez zásahů narodil o pár hodin později,po půlnoci, nevím... Cítím docela dluh vůči nim, porody i následná adaptace byla hodně narušená. A já traumatizovaná.

Dcera mě už v těhotenství nastavila jinak... neumím to popsat, nejsem dobrý spisovatel. Navíc city jsou nesdělitelné a nepřenosné. Ji jsem prostě už nedala, její porod byl nejkrásnější, nejbezpečnější, nejpřirozenější. Její adaptace a naše sžívání bez sebemenšího zádrhelu. Porod proběhl doma. Dala jsem na své instinkty, věřila dceři, že kdyby se jí nedařilo, dá mi to najevo. Dala, šla od jistého momentu ven hodně rychle, v porodnici ve stejné situaci mi nebylo dovoleno ještě tlačit, že otevření na 6 cm nestačí. Měla šnůru kolem krku, možná nejít ven v její čas, přidusila by se. Ale zase by mě v nemocnici "zachránili" a "ještě-že-jste-nerodila-doma"

Děti patří k rodičům a ti by měli být bráni vážně. Své dítě zná žena 9 měsíců před porodem, sebe pár desítek let - a měla byvěřit lékaři, který vidí jen tabulkové hodnoty a ji poprvé v životě?
Nezaškodilo by nám více sebevědomí a umět se postavit za své děti.