Přidat názor k článku Mé těhotenství, mé děti

Leny - mluvíš mi úplně z duše. Moje druhá dcera je "ze zkumavky" a tak jsem jezdila celé těhotenství do nemocnice na 3 denní hospitalizace. 3 týdny doma, 4. týden v pondělí cesta tam, v úterý ráno hospitalizace, úterý, středa kontroly (UTZ, odběry a tak) ve čtvrtek na vizitě zhodnocení, propuštění a v pátek odjezd 300 km domů (konalo se to v roce 1996, centra AR nebyla všude možně, jako teď).
První trimestr jsem byla hospitalizovaná na oddělení IVF a vše bylo perfektní, od 4. měsíce jsem měla být na "rizikovém". Stejná porodnice (Brno - Obilňák) stejné patro, stejná chodba, jen "za rohem". Oddělení 6 místo 16. Nebe a dudy.
Na IVF nás ráno nikdo nebudil, nerozsvěcoval, necpal do nás teploměry, tlakoměry a jiné měry. Každá "rádobymamina" věděla, že jak se vzbudí, vyzáchoduje, umyje, dojde si na sesternu pro teploměr, změřit tlak a prostě vše, co bude třeba. Den dopředu jsme každá individuálně probrala se sestrou co po nás budou chtít, takže se nemohlo stát, že by třeba byla potřeba ranní moč a my šly na WC.
Ne tak "za rohem". v 5 hodin vběhla do pokoje Valkýra, rozsvítila zářivky, každé mamině položila na stolek teploměr a začala měřit tlak. Když se to stalo poprvé, měla jsem tu smůlu, že jsem ležela jako první na ráně a po takovémto "probuzení šokem" mi vylétl tlak do nebeských výšin. Ihned jsem byla zařazena k léčbě - léky, kapačky... vše jsem odmítala, neboť mám tlak normálně nižší, než vyšší a tak jsem se bála že se zmíněnýmy léky budu omdlévat na ulici. A hned jsem byla "Ta, co dělá potíže".
Další kapitolou bylo, že od těch pěti ráno chodili do pokoje jako nekonečný zástup sanitárka, aby vytřela - sestra aby sebrala taploměry - sanitárka aby nalila čaj - paní s časopisy - sestra aby podala léky - sanitárka aby zjistila, kdo potřebuje čisté prádlo - sestra aby odvelala maminky na další vyšetření - sanitárka aby otřela stolky a zkomandovala nás, co smíme a nesmíme mít vidět - doktor se sestrou na vizitu - nekonečný zástup sester, mediků, žákyněk...... od těch pěti se prostě nedalo už spát, neboť zvykem bylo rozrazit dveře, až se odrazily od zdi, rozsvítit zářivky a zařvat přes celý pokoj pro koho a proč jdu.
Na další kontrolu (v 5. měsíci) jsem (s jednou kamarádkou) odmítla přijet, pokud budu muset ležet na rizikovém. Sestry a Mudři na IVF dali hlavy dohromady a usnesli se, že nás prostě vidět chtějí, tak nám najdou postele na svém oddělení.
Nevím, proč na jednom oddělení jde všechno v klidu, v pohodě, po domluvě a "hned za rohem" vládne teror.... Je to jen a jen v lidech, kteří tam pracují. Já vím, že je pro sestry pohodlnější si např. teploty změřit všechny naráz, než individuálně na sesterně v průběhu celého dopoledne. Ale podle mně tam jsou sestry pro pacienty a ne naopak. Pohodlně se mají cítit těhule, a ne sestry. Nastávající maminky mají být v klidu a ne být stresovány, nevyspalé a hladové (to je zase jiná kapitola, ale skutečně tam byl hlad a to nejsem nijak velký jedlík).
Od 5 do 8 měsíce jsem tedy jezdila vždy na IVF oddělení a jen litovala těhotné na "rizikáči". Při představě, že tam některé stráví i několik měsíců těhotenství...... Hrůza!
Podotýkám, že moje zkušenosti jsou z let 1996 - 1997, možná je tam dnes už všechno jinak. SNAD!!!!
Simča