Přidat názor k článku Mé těhotenství, mé děti

Lenkalko mě nevadili odběry krve a ty vyšetření. Naopak. Já jsem dodržovala léčbu jak jsem měla a proto jsem věděla, že prášky na uklidnění nepotřebuju. Myslím si ale že také lékaři by si měli uvědomit, že ty maminky tam jsou dost vystresované už jen proto, že tam musí ležet. Vím že tam bylo hodně maminek, co si tam pochodovalo s kapačkou kouřit, ale všichni nejsou takoví a ony za sebe nesou zodpovědnost. Jejich blbost, když to tak řeknu, tak proč to cpát všem paušálně. Také se mi nelíbilo, že mi jedna doktorka hned po vyšetření řekla, to je dobrí dostanete na víkend propustku a druhá druhý den mi vynadala zvášeným hlasem jestli jsem se zbláznila jít domů s takovými výsledky. Pak si tedy vyberte co je správně a co ne. Když mi propustku slibovali týden a každý den se to měnilo, tak jsem si vydupala svého dr. z rizikové pokladny a hned to bylo vše o něčem jiném. On mi všechno vysvětlil, proč se co dělá, taky mi řekl všechno k vyšetřením. Odpovídal na moje dotazy a byl ochotný dělat kompromis. Byl to on kdo usoudil že je lepší když pojedu na víkend domů protože psychický stav je taky důležtý. Když jsem šla na monitor den před propustkou, tak mi skákali stahy jako šílené... Já se složila v jídelně, že mě tam zase nechají a sanitárka mě vedla na pokoj. Myslím si, že to ona šla za tím dr. Ten za mnou přišel a byl tam se mnou dobrou hodinu než jsem se uklidnila a on mi řekl že udělá monitor ještě jeden, ale že si myslí, že to je tím jak jsem hubená, tak že to bere úplně vše včetně pohybů miminek. To se potvrdilo a přišel mi sám říct, že mě domů tedy pustí, vysvětlil mi co a jak a do kdy se mám zase vrátit. Je zvláštní jak v jedné nemocnici na jednom oddělení může být tak diametrální rozdíl v zacházení s pacientkou. Člověk by čekal, že ženské lékařky budou mít více pochopení pro to co se odehrává a budou se dle toho chovat. Nakonec jsme s kolegyní na pokoji našli podporu v lékařích, mužích, kteří byli opravdu trpěliví a našli si čas za námi přijít sednout si na židli a probrat s námi vše od a do z, cokud jsme měli dotazy a kolikrát tam zůstali i chvilku dýl aby se zeptali i na věci tak všeobecné kolem nás... To potěší... Když si vzpomenu na UTZ kde mě nechali sedět 2,5hodiny na vozíku uprostřed chodby, když jsem měla jen ležet a sedět v nejnutnějším případě, přijde i to hrozně bezohledné. Nakonec se mě ujal dr. který to ani dělat nemusel protože neměl službu, ale protože jsem se k němu chovala slušně, tak se on choval velmi hezky ke mě. Tudíž tam se mnou celou tu dobu čekal a pak si to s lékařem vyříkal... Moc jsem si uvědomovala ten rozdíl v doktorech kdy ti jeden dává jasně najevo jakou má nad tebou moc a druhý tě bere jako sobě rovného a chová se tak...Musím podotknout, že mě označili za nejmíň problémovou pacientku co tam za roky měli. Jen jsem zazvonila, když došla kapačka a jinak jsem nikoho neobtěžovala. Sestřičky které na ostatní byli jako ras, se ke mě chovali moc mile a chodili si pro koláč nebo něco jiného co manžel pekl a já měla zrovna u sebe. Takže tím, že bych já byla problémová to nebylo...