Přidat odpověď

Žluťásku, chodí to ve vlnách, třeba 14 dní síla, pak to poleví, pár měsíců nic a pak znova a znova to překvapí :) Důležité je uvědomit si, že to nedělá schválně, že je to "vývojový úkol", projevit dítěti hodně empatie "Ty bys tu asi chtěl ještě zůstat ... To by bylo prima, dlouho si hrát a nemuset jít domů ... Když teď půjdeme domů, můžeme sem přijít zae zítra ..." a podobně podle situace, nechat dítěti pauzu na uspořádání pocitů, ať je trochu zvládne, nabídnout třeba jinou činnost. Rozjodně se nesnažit "zvítězit", nepojímat to jako boj kdo z koho, ale společněš pracovat na vyřešení konkrétní situace. A hlavně najít hlavní spuštěče konfliktů a pokud možno se jim vyhýbat (např. moje děti mají největší záseky, když jsou hladové a/nebo se jim chce spát. Takže když si tohle uvědomím, v takovýchto chvílích netlačím na pilu, mile nabídnu třeba na výběr dvě věci/způsoby, nenutím dítě lít pěšky, ale preventivně vezmu do kočáru ... po zkušenosti s první dcerou mi fakt pomohlo zjištění, že není potřeba, aby byly věci opřesně po mém, ale že někdy můžu bezbolestně a bez řevu předjímat a akceptovat přání dítěte, konfliktů ubude.


Moc mi na zvládání vzdoru (i jiných situací) pomohly tipy a přístupy v knížce Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly.