Přidat názor k článku Kdo nekojí s námi...

Ano, jednoznačně je kojení pro dítě nejlepší! Ale není pro něj stejně důležitá nebo možná ještě důležitější klidná a vyrovnaná máma?!
Takže nemělo by vedle výrazné podpory kojení zaznít i to, že se může stát, že to někdy prostě opravdu nejde, a že se nekojící matka nerovná špatné matce?! A že mamina snažící se kojit za každou cenu totálně vyčerpaná a psychicky na dně není to "pravé ořechové" (jakože jsem jich takových několik zažila).

Já jsem kojit moc chtěla, ale nepodařilo se. Sešlo se nám více problémů, které nám to překazily - 3. den po porodu byl syn z nedostatku tekutin tak dehydrovaný, že měl horečku, proto mu byl naordinován plný dokrm. Mě již ten 3. den po porodu tekla z bradavek krev, kterou syn zvracel. Zároveň se mi v ten den rozvinul po celém těle toxoalergický exantém, který tedy v porodnici nikdo neřešil, takže jsem následně 5 dní po propuštění z porodnice skončila zpět v nemocnici na kortikodiových infuzích, kvůli kterým jsem kojit ani nemohla. Když jsem se z toho v synových 3 týdnech zbráborala já a začala uvažovat o obnovení kojení, tak se u syna začala projevovat pylorostenoza (obloukové zvracení), které vyústilo v jeho 8 týdnech v operaci (první laparoskopický pokus ne nezdařil, takže byl po 10 dnech revidován klasickou metodou a celých těch 14 dní v nemocnici byl na JIP jen na infuzích - výsledkem bylo to, že při jeho porodní váze 4,60 kg jsme opouštěli v jeho 11 týdnech nemocnici z 5 kg). S ohledem na tyto zkušnosti bylo pro mne v té době nekojení na posledním místě a jsem byla
jsem ráda, že jsme relativně zdraví a spokojení. Chlapeček to rychle dohnal (v půl roce měl 76 cm a 9 kg)

Nicméně mne to hodně mrzí a doufám, že dočkám-li se někdy druhého dítka, tak se pokusím si to kojení užít