Přidat názor k článku Kdo nekojí s námi...

Souhlasím, svou prvorozenou jsem kojila pouhé dva měsíce a co jsem si během nich zažila na to nerada vzpomínám. Možná to byla souhra špatných náhod, ale já málem skončila na psychiatrii, protože všudepřítomná podpora a leckdy fanatická propagace kojení ze mě dělala z mého pohledu neschopnou matku. Malá byla drobná, špatně se přisávala, pak to šĺo přes kloubouček, byla jsem šťstná jak blecha, pomáhla jsem jí přistříkávat do pusinky mléko, aby toho přes kloubouček víc vytáhla-neměla na to moc síly, protože šlo to tíž. Skončila jsem tak, že jsem začala se snahy kojit kojit krev a dva záněty do týdne postupně na obou prsech s vysokýma horečkama mě připravily o mlíko. Byla jsem dost zoufalá a do toho ty úžasné otázky od kojících matek - KOJÍTE??? A já špitla ne. Myslím, že ve vůli to nebylo, prostě to nešlo. Dcera dostala flašku, já se uklidnila a začala si malou užívat se vším všudy. Čekala jsem druhé a chtěla kojit, ale zapřísahla jsem se, že už to nikdy nenechám dojít tak daleko. Když to nepůjde, tak to nepůjde, svět se nezboří a i přes to dám svému dítěti to nejlepší ze mě a o mléku to rozhodně nebude!!!!!!!!!!