Přidat názor k článku Kdo nekojí s námi...

Můj názor je,že je to záležitost každé z nás jestli kojit chce i přes šílené problémy,které můžou vzniknout a nebo to po pár měsících vzdát ať už,protože i přes veškerou snahu nemám podporu okolí nebo mi nikdo neporadil a stále je pro mě kojení místo příjemné záležitosti kdy si člověk užívá ten blízký kontakt se svým dítětem a dává mu tím to nejlepší co může,šílemé trápení a psychický teror.Vím o čem mluvím sama jsem to zažila u první holčičky nebýt výborné laktační poradkyně,která mě v kojení moc podporovala asi bych odstavila po prvním měsíci.Měla jsem vše co píše hlavní pisatelka a ještě se mi z toho trápení přidala i laktační krize,takže bych dle mojí pediatričky musela přejít na UM,ale díky spávnému vedení jsem pochopila,že malou špatně přilkádám a proto všechny ty bolesti,pak stačilo jen trochu trpělivosti a vše se samo upravilo.Kojila jsem pak do 16 měsíce.U druhé holčičky jsem již neměla žádný problém a kojím ji do dnes.Trápení to bylo ovšem veliké,takže se pisatelce ani nedivím.Jen ten tón článku se mi moc nelíbí.Dar bezproblémového kojení nemá zase tak moc maminek a ty co si ho vybojovali dle mého si zaslouží obdiv.A samožřejmě obráceně kojící mamina by neměla pohrdat tou,které to ať už z jakého koli důvodu nejde.