Přidat názor k článku Kdo nekojí s námi...

Jojo... mě taky úderné slogany o kojení lezou na nervy. S prvním synkem jsem zažila martýrium částečného kojení, kdy si vždy trošičku vysál ode mně, pak z flašky, a pak jsem odsávala odsávačkou kvůli stimulaci... a takhle to bylo 7-8x denně... vpodstatě jsem nic jiného než mlíko a věci kolem toho neřešila. Teď mám druhého dvouměsíčního synka. Z porodnice nás propustili jako že plně kojím - sláva nazdar-- byla jsem v totální euforii, šťastná, že to jde. Jenže po 14 dnech doma se zjistilo, že malý nepřibírá - bylo to jak ledová sprcha, a já byla tak dva dni v depkách a strachu, že se mléčné martyrium bude opakovat i tentokrát. byl nám doktorkou doporučen dokrm jednou denně, a pak dvakrát denně. Laktační poradkyně na telefonu radila seč mohla, doktorka mi radila zas úplně něco jiného... a já si z toho vybírala... asi 3 týdny nejistoty, experimentů, "kojících kúr" , a pak jsem nad tím prostě mávla rukou. Zatím je to tak, že dvakrát za den dokrmuju umělým, jinak kojim. Pár týdnů jsem dokrmovala stříkačkou, jenže drobek se u toho dost dusil a zakuckával, tak už je na flašce. Pociťuju, že už začíná být u prsa línější, a míň vytáhne... je si holt jistý, že bude flaška, a tak se podle toho zařizuje. Nejdřív i vlivem 6nedělní hormonální války jsem sama sebe obviňovala, že nejsem asi dost dobrá matka, když dostatečně nenakrmim svý dítě... ale teď opravdu jen mávám rukou. A taky si myslím, že to o vůli moc není... je to o chemii v našich tělech... a buď to prostě jede podle matky přírody nebo nejede. A mezi náma, myslím, že těm maličkým, je to úplně jedno, jaký mlíčko dostanou, hlavně že se napucnou... no ne?