Přidat odpověď

Mám také velmi chápavého partnera, který si je vědom, co to obnáší být doma s dětmi. Přesto se nevyhnu záchvatům vzteku, sebelítosti a beznaděje, což vždy odnáší mé nejbližší okolí.Mrzí mě, že tak skvělému člověku dělám těžkou hlavu, ale když mě to popadne, jsem úplně mimo a říkám věci, které mě později mrzí. Stěhování na maloměsto mi moc nepřidalo, nedaří se mi zapadnout, možná se málo snažím. Situace byla někdy velmi vyhrocená a často jsem byla blízko nějakého zkratového rozhodnutí-naštěstí se to vždy drželo v nějakých únosných mezích(i když přítel říká, že nikdy neví, co udělám a že jsem nevyzpytatelná).Snad se mi to podařilo vyřešit tím, že jsem se rozhodla od podzimu studovat a zaměřit svou nadbytečnou energii jiným směrem.Mám velikou radost, že jsem byla přijata, i když to nebude snadné - škola je daleko od mého bydliště a mám dvě malé děti.