Přidat odpověď

Uplne chapu.

Ja to resila tak, ze jsem (po takovem tom idealistickem obdobi "jsem doma a vsechno bude dokonale") zavedla system, ze kdyz manzel nepracoval (je OSVC, takze nekdy behal za klienty, nekdy pracoval z domova, ale vytycili jsme jeho "pracovni dobu"), dostal dite (deti). Co s nimi delal me v tu chvili prestalo zajimat a sla jsem varit (varim rada, takze to pro me bylo odreagovani a ne neprijemna povinnost).

Pozdeji jsme se zacali stridat - ja jsem sla do prace (nejdriv na dopoledne, pak na 1 den a skoncili jsme na 2) a staral se on (a ja jsem byla ten, kdo po prichodu dostal deti a manzel sel varit).

Ale je pravda, ze jsem uz od zacatku souziti brala domacnost jako nasi, takze manzel vari, pere, uklizi (ve vybranych chvilich i zehli) a neprijde mu to divne.

Kdyz mel obcas nejakou poznamku na tema, jak ja se strasne mam, ze on chudak musi pracovat, zatimco ja jsem doma, blablabla... tak jsem si nejpozdeji do dvou dnu domluvila NECO. Holice, navstevu kamaradky, nebo treba i brigadu v Tescu a tatinek dostal pekne ditko, aby se taky pomel.

Ale je fakt, ze jsem v sobe uplne odbourala takovy ten pocit, ze musim byt dokonala, ze musim mit za vsech okolnosti uklizeno (proste kdyz manzel rekne ze uklidi a pak to neudela, tak to beru tak, ze se k tomu jeste nedostal, ale urcite brzo dostane a neni tedy duvod, abych se angazovala) a ze jen a jen se mnou budou deticky spravne prospivat. Karave pohledy sousedek (kdyz jsem nechala manzela doma s detmi a vyrazila ven bez deti) jsem se naucila ignorovat, moudre poznamky tchhyne taky... Proste jsem se odmitla zcela a uplne obetovat detem - mela jsem svych par konicku a par hod tydne jenom pro sebe a ty jsem si hlidala.

Odmenou mi budiz fantasticky vztah, ktere deti k tatinkovi (a tatinek k detem) maji a vedomi, ze to cele nestoji jenom na mne (a ze kdybych mela zitra odjet do nemocnice, tak to doma zvladnou).