Přidat odpověď

Na počátku první gravidity jsem ochořela zvláštní nemocí, kterou bych mohla charakterizovat snad jen jako naivitus maximus.
Myslela jsem si, že mít dítě je to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat (posléze jsem si dlouho myslela, že tutéž funkci naprosto bezpečně splňuje pes).
Myslela jsem si, že vše dokonale zorganizuju a naplánuju, práci i domácnost budu zvládat dokonale (organizovalo a plánovalo řvoucí mimino na moje manažerské schopnosti nedbajíc, práci jsem zvládala, domácnost posléze začala zvládat paní na úklid).
Myslela jsem si, že budu na dítě naprosto fixovaná a bude mi dělat potíže se od něj vzdálit (zhruba po roce, kdy jsem v kuse spala při nejlepším TŘI hodiny, jsem mívala stavy, kdy bych dítě bez rozmýšlení svěřila KOMUKOLIV, ochotnému s ním strávit JEDNU noc.) Naproto infantilně jsem se fixovala na okamžiky, kdy dítě někdo hlídal, i kdybych tu dobu volna měla strávit návštěvou atomové elektrárny - v podstatě jakékoliv bezdětné prostředí bylo vítané.

A takhle bych mohla pokračovat - vydalo by to na slušný román
Ten bych zakončila slovy, že svoje děti miluju, ale nechtějte mě potkat na konci letních prázdnin.