Přidat odpověď

No před odchodem na MD jsem byla těžce v pohodě, však jsem si to přece vyzkoušela "nanečisto" - aupairovala jsem v rodince se 3 dětma, z toho jedno bylo miminko, a šlo to jak na drátkách Mimčo jsme chtěli, plánovali, počali rychle, z práce jsem chtěla vypadnout, doma jsem si chtěla užívat, manžel milující, o těhotenství se zajímající, vybral i kočárek.... prostě to vypadalo na 100% připravenost.
Chacha
Srážka s realitou byla něco jako buchanec meteoritu do ruské tajgy. Miminko teda nijak zvlášť neřvalo (myslím tím že nebylo chronický ubrečenec), zato já jo. Bulela jsem furt - že jsem sama mezi 4 stěnama, že se na mě všichni vykašlali (zapoměla jsem že to byl původní můj záměr se odtrhnout od té slepičí kanceláře), že nedělám nic jiného než kojím a přebaluju, že závidím manželovi oběd v kantýně poněvadž já mám jen to co si uklohním (tj špagetová a housková dieta).... Trvalo to cca 3 měsíce než jsem se vybulela z nejhoršího, snažila jsem se vypadnout do práce jak jen to šlo, manžel fungoval (naštěstí!!) na plné obrátky.

"bavit" mě to začalo až tak v roce dcerky. V jejích dvou letech jsem si připadala jako "profík" kterému všechno jde domácnost, vaření, práce..... tj. nejvyšší čas počít druhé dítko. A začalo období "je mi špatně", které trvalo asi půl roku, pak byl měsíc ok a potom bylo období "bolí mě záda" (ale tak že jsem se potupně plazila na WC a zpět, jinak nic), takže opět manžel a babičky v zápřahu, já lemra. Malý se narodil a nic zvláštního jsem nepociťovala. Pak ještě nějaké záněty a bolení, pomalu jsem vzdávala i to že budu kojit. Najednou to všechno přešlo, malej byl můj nunánek a kojil se jak po másle. Pro změnu začala šílet ta starší, vztekala se, strhávala na sebe pozornost absolutně nevypočitatelnými způsoby, řvala ve školce, bila se s dětmi, jít s ní někam rovnalo se cirkusové představení..... Pak podzim zima nemoce na nemoce, jeden se vyléčil, začal duhý, třeba i 4 týdny v kuse jsem se nedostala "do civilizace" a byla jen doma....

Žiju bez tiku tak teď poslední dva tři měsíce - starší chodí stabilně do školky a mladší dopoledne spinká, odpo je sice trochu boj a když si vymyslím zábavnou aktivitu (výlet), musím počítat s tím že to některý z nich bude bojkotovat (mladší zvracením a průjmem např., starší vztekem a řevem). Tatínek měl krizovku ale už je to lepší, vydržel

Čeká mě léto s oběma, pak ještě 3 roky, konečně jsem se rozhoupala ke studiu (přijali mě), takže teď nebudu mít čas na vymýšlení splínů a blbostí neb se budu učit :-D Už mě taky začíná obcházet strašák toho že to všechno co ne/stíhám teď doma se dvěma budu muset stíhat i s prací.... tak bych už měla začít něco dělat abych se z toho jednoho krásnýho dne nezbláznila.