Přidat odpověď

Jak tak pročítám Vaši diskusi, zjišťuji, že jsem to zezačátku na MD pěkně přepálila. Ale dobře mi tak,chtěla jsem mít všechno dokonalé, neustále jsem plánovala tisíc činností, které se prostě při dětech při nejlepší vůli zvládnout nedají. Až jsem se dopracovala k depresi. Cítím se vyčerpaná, neustále vystresovaná a nevím jak z toho ven. Když si chci s manželem o tom promluvit eventuálně ho požádat o pomoc (jakoukoli - chvilkové pohlídání našeho syna, pomoc s domácí prací) slyším jen, že jemu taky nikdo nepomáhá, a že všechno zvládám celkem dobře i bez něj a že je to dneska normální, že jsou ženské s dětma sami(je tak pracovně vytížen, že některé dny ho malej třeba vůbec nevidí, jiné maximálně tak půl hodinky před spaním. O tom, že bych mohla odejít sama na chvilku ven, třeba ke kadeřnici si můžu tak leda nechat zdát. Ze zoufalosti jsem začala chodit do práce na jeden den v týdnu (malého si beru s sebou), tak se alespoň trochu dostaneme mezi lidi. Ale moc to nepomáhá. Nevím jak dál. Prosím, poraďte, máte-li podobnou zkušenost.