Přidat odpověď

Trauma - OK, dejme tomu. Z mého úhlu pohledu je sice rozhodující zdravý dítě a na nějaké ponížení nebo "seřvání" u porodu bych asi s odstupem času až tak moc emotivně nereagovala (i kdybych to třeba nezapomněla), ale jde o tu etickou stránku věci - budete nemocnému rakovinou vyprávět, v jakých bolestech na tuhle nemoc umíral váš prastrýček? Myslím, že jsem to už někdy někde psala - když jsem čekala syna, taky se našlo dost dobrých duší, které měly chuť líčit mi hrůzy porodu, ale poslala jsem je do p*dele. Nechápu, jaký má smysl ptát se prvorodičky "Bojíš se porodu?". Nebála jsem se porodu, bála jsem se pouze toho, že syn bude mít DS. Protože NĚKTEŘÍ (opakuji - NĚKTEŘÍ) zdravotníci se bůhví proč domnívají, že odmítnutí AMC se automaticky rovná porodu mentálně nebo fyzicky postiženého dítěte. Ale to je už mimo téma. Prostě si myslím, že přibarvovat a dramaticky líčit každý porodní "prd" je přinejmenším kontraproduktivní. I doktor je jenom člověk. Ne vše musí být nutně míněno tak, jak si to rodící žena přebere.