Přidat odpověď

Mono,
možná je to můj ryze subjektivní názor, možná ne - ostatně kdyby byl, asi by neexistovali psychologové - ale trauma je od toho, aby se s ním člověk v rámci možností vypořádal. K čemu je dobré vláčet ho s sebou celý život jako hlemýžď domeček? Někdy mám dojem, že lidé vyloženě potřebují nějaký problém a když ho nemají, zveličují ptákoviny a nimrají se v každém křivém pohledu doktora (řezníka, úředníka, stavebního dělníka). Co se stalo, nelze odestát. Některé události v životě trápí, bolí a nezmizí nikdy, třeba případ Mili, ale to je na tomto serveru výjimka. Většině místních uživatelek se nic tak tragického nestalo. Každý potřebujeme občas pofoukat bolístku, každý si občas myslí, že jeho trápení je největší na světě, ale když odezní první ataka, měl by v rámci vlastního duševního zdraví říct - fajn, nebylo to nic moc, ale jsem naživu, moji blízcí jsou naživu, zdraví... tak proč bych měl sám sobě i jim ubližovat neustálým omíláním jedné nepříjemnosti?
Nejde o to, že by znásilnění bylo pro někoho "bezva zážitek", ale o to, že ZDRAVÝ postoj je dle mého soudu říct si - nezabil mne, nenakazil žádnou hnusárnou, neudělal mi dítě, tak se s tím prostě nějak srovnám, pokusím se to vytěsnit. Nebudu-li toho schopna sama, vyhledám třeba psychologa, ale mít z toho trauma ještě po padesáti letech... to jako proč? On to trauma někdo potřebuje?