Přidat odpověď

To se nám to zase pěkně zvrhlo někam... kamsi.
Tady vůbec nejde o to, jak někdo definuje trauma. Každá "nehmotná" věc začíná existovat až ve chvíli, kdy ji někdo pojmenuje... jako je to s celulitidou. I když to není nejlepší příklad, protože ta víceméně "hmotná" je. Použila jsem ji proto, že do doby, než tento termín někdo definoval ji jaksi... nikdo neřešil.
Trauma je pro mne klasický civilizační výdobytek, taková daň za výkonnější mozek, než měly naše opičí prababičky. Velký vliv na vznik traumatu má podle mého agresivní forma náboženství, která zastrašuje a sugestivně popisuje, co se vám stane (např.) v pekle, když nebudete chodit do kostela a dávat panu faráři bakšiš (záměrně zjednodušuji). Nemám-li informaci o tom, že je něco špatně, ani mne nenapadne, že by to mělo být špatně.
Pokud vy chápete trauma jako něco, s čím se vyrovnat nelze - OK. Dokonce jsem ochotna připustit, že některé události v životě jsou natolik významné (ať už v dobrém nebo špatném smyslu), že na ně nelze zapomenout, ani kdyby na vás pracovalo dvacet psychologů dvacet hodin denně. Jde mi o to, jak s tím PRACOVAT. Není důležité, jestli člověk, který prošel koncentrákem má nebo nemá trauma, jde o to, jak se postaví ke svému dalšímu životu, jak se s tím vyrovná. Může se budit hrůzou dalších 50 let. Může mít před očima ty nejhnusnější obrazy až do smrti - samozřejmě. A nejspíš tomu tak i bude. Jiná otázka je, jestli bude žít jen tím traumatem, nebo s ním bude bojovat, jestli kromě toho traumatu dokáže vybudovat i něco dalšího, pozitivního. V tom si nerozumíme. Nepopírám existenci traumatu, jen se domnívám, že není rozhodující fakt MÁM TRAUMA (stejně jako MÁM RAKOVINU), jako spíš "co udělám se svým traumatem, na které právě myslím".