Přidat odpověď

Crowko,
ano, je to o úhlu pohledu a taky o našich vlastních vypěstovaných vzorech/modelech. Pro mne jsou chronické fňukny a stěžovatelky na každý prd sebestředné a přecitlivělé osůbky, které by měly urychleně vyhledat psychologa, pro jiného osoby s těžkým traumatem... protože já obdivuju lidi, kteří bojují a pokud mají trauma (kdo ho nemá), nelepí ho na každou plakátovací plochu, kterou potkají. OK, já nevím, čím prochází v sobě, ale pro mne je prostě tak nějak lidsky přijatelnější člověk, který je např. po těžkém úrazu, ale snaží se něco dělat (znala jsem kluka, co přišel o části obou rukou a jednu nohu, přesto chodil, sportoval, chodil do komparsu v historických filmech, kde hrál žebráky a mrzáčky - prostě žil, a jestli někdo má "právo" fňukat, tak kdo už jiný, měl ten úraz snad ve 12ti letech; nefňukal) než ten, kdo se bije v prsa a ukazuje světu s patřičnou pompou, jak trpí. Prostě to nemám ráda, neoslovuje mne to a nepokládám to ani za ničím prospěšný. Nikomu.