Holky, tak s tím mám problém. Nemám pocit, že děti nepřežijí, nebo že nastane vážná újma za zdraví fyzickém či psychickém. Žádný perfekcionismus či pocit nepostradatelnosti. Prostě mně vadí, že mně nechtějí s sebou.
O čas pro sebe vlastně nestojím, chtěla bych, aby volný čas rodina trávila spolu a aby náplň byla kompromisem mezi máminou i tátovou představou o trávení volného času. Jednou podle táty, jednou podle mámy... Tátova představa, že když mně nebaví desátý výlet do bunkru, tak půjdou sami a pak můžeme jet zase bez něj, mně vadí, přece nebudeme trávit volný čas odděleně.
Předchozí