Přidat odpověď

Tak jsem "ráda", že v tom nejsem sama...byla jsem mimo už jen z toho neočekávanýho stavu. Jako bych na to hleděla shůry..a říkala si, co blbneš, vždyť se nic akutního neděje, normálně jdi spát, vždyť se nic neděje...a nešlo to. Manželovi jsme brečela do telefonu, že už nemůžu... že vím, že se chovám jak hysterka, že k tomu nemám důvod,ale že to prostě neumím ovládnout...fakt děs, taková bezmocnost. Po týdnu nespánku...resp. tříhodinovém spánku se Stilnoxem, jsem už byla fakt na hubě (dvě děti, domácnost, bez hlídání, práce...)...přešlo to,ale mám takový pocit, že se to zas vrátí...Za 2 týdny jedem na dovču a při představě, že mě to chytne tam...mám na prvním místě seznamu věcí ke sbalení prášek na spaní..i kdybych ho nepoužila, tak pro jistotu...