Přidat odpověď

Moruše, je dobré, že jsi to nakonec zvládla a že ti návštěva odborníka pomohla. Přiznám se, že jsem se musela pousmát nad výrazem "psychická nevyzrálost" u ani ne dvouletého dítěte - to co popisuješ, mi přijde zcela odpovídající tak starému dítěti, tenhle termín bych možná použila, kdyby se tak chovalo ještě čtyřleté. Ale tu bezmoc a pocit, že takhle to bude už pořád, že musím být tvrdá a neústupná a nikdy "neprohrát", protože to je přeci bitva mezi mnou a dítětem, to si od prvorozené pamatuju dobře. Naštěstí mi posléze došlo, že ty emoce, ten vztek, tu nejistotu, kterou tak vyjadřuje, můžu a smím přijmout (nemusím souhlasit s činem, ale můžu přijmout emoci), že můžu dít dítěti bezpečný prostor k vyvztekání se a ty hranice domluvit společně s ním. A předcházet typickým spouštěčům jako únava, hlad a stres. Že to nemusí být boj, ale společná cesta.