Přidat odpověď

Poslední dobou mě ubíjí výčitky vůči mým rodičům. Nemají řidičák a tudíž ani auto, všude jezdí vlakem, busem (v dešti, sněhu, večer a občas i v noci z práce), dovolenou neznají, nakupují v akcích, občas prázdná lednice, práce jako pokladní apod, vysoká nezaměstnanost, nízké vzdělání. Chápu, že je to život, jaký si vybrali, mohli se víc učit, mohli mít dnes lepší práci a nemuseli žít v pronájmu. My s manželem máme platy řekla bych průměrné, práci dobrou, děti zatím nejsou, tak vychazíme v podstatě velmi dobře. Nemusíme hlídat každou korunu, ale ani nerozhazujeme, a co ušetříme-jedeme jednou ročně letecky na dovolenou. Je mi pak před našima trapně i třeba vytáhnout album s fotkama nebo tam přijet novým (ojetým!) autem. To se pak tváří, jaký to nejsou chudáci a proč jim nevypomůžeme. Myslí si, jaký nejsme zbohatlíci, ale to, že na to tvrdě dřeme a nikdo nám taky nedá nic zadarmo, to nevidí. Jsem normální, když poslední dobou nad tím přemýšlím i několik hodin denně?