Ahoj, no já to chápu tak, že tě možná mrzí, že místo toho, aby tví rodiče měli radost, že se jejich dcera má dobře, tak ti to jakoby vyčítají. Jo, dnes jsou jiné možnosti, jejich generace neměla zase tak úplně svobodnou volbu ve všech věcech a oni kstáru možná mají pocit hořkosti, že oni nemohli a nemůžou něco, co je pro dnešní mladé docela samozřejmé.
Co poradit? Ja píše Libik, povinná nejsi ničím, jak říká jedna moje oblíbená psycholožka, dospělý člověk NEMUSÍ nic, jen umřít. Nenechej se citově vydírat - nechci o tvých rodičích mluvit nehezky, oni si prostě možná nemůžou pomoct. Ale život žijem každý svůj a ty nemůžeš být zodpovědná za jejich životní štěstí - nehledě na to, že zahořklému člověku se fakt nezavděčích. Já bych si po dohodě s manželem (a tře ba i dobrým psychologem) rozmyslela a stanovila, jak jim chci pomáhat, kde já cítím tu míru, a zbytek bych se učila neřešit.
Já mám velice komplikovaný vztah s tchýní a protože jsem nebyla schopná vytvořit si nějakou "strategii chování", řeším to tak, že nic dopředu neplánuju a v každém okamžiku, kdy jsem s ní se chovám podle momentální inspirace tak, jak mi to přijde nejvhodnější... to je taky možnost
Chce se mi zrovna povídat, povídám. Mám pocit, že chci ukázat fotky, ukážu. Když zrovna něco necítím jako nejvhodnější, nedělám to. Se všemi následky. Snažím se neřešit druhou stranu, ale sebe, je to konstruktivnější ( a jiného než sebe stejně neovlivníš a nezměníš).
Ale chápu, že tvoje situace je moc nepříjemná. Přeju, aby sis věci brzy ujasnila a získala vnitřní klid a nadhled!