Přidat odpověď

Monty,
my dáváme dceři (poprvé, když jí bylo necelých 5 let, teď je jí 8), když jedeme do zahraničí na dovolenou, cca 20 - 30 euro na útratu, i když jede s námi. Jsou to její peníze a může si je utratit, za co chce. Většinou z toho kupuje malý dáreček dcerkám našich dobrých přátel (je to reciproční, dostává i ona od nich) a pak třeba na zmrzku či na něco, co jí nechceme koupit a ona by o to moc stála. Ale většinu si stejně vozí zpět.

Část peněz bych dala babičce a dědečkovi a něco synkovi s tím, že se naučil, jak si říct v Itálii o zmrzlinu či o pizzu. Pokud se malý nestydí. Naše dítě vyžaduje svoje "nejdůležitější jazykové znalosti" už od tří let. Vždy chce vědět, jak se v navštívené zemi řekne ano, ne, dobrý den, děkuji, prosím a nejdůležitější: prosím si zmrzlinu, džus, vodu. Je ráda samostatná a všichni se přímo rozplývají, že se malá cizinka snaží maličko mluvit jejich řečí.

O zmrzku si v itálii stačí říct takto (píšu foneticky, jak to dceru naučila má sestřenka, která je tlumočnicí do italštiny): per favóre želáto (prosím zmrzlinu) e fragóle (jahodovou), čokoláto (čokoládovou), vanile (vanilkovou). Grácie (děkuji). To úplně stačí a opravdu to funguje. Stejně tak si může koupit na ulici čtvereček pizzy nebo jiného pečiva (často dělají na obyč. obdélníkový plech).

Prarodiče snad ocení malého snahu a že chce být samostatný a na takovou výpravu ho vezmou. Konec konců - může zmrzku koupit i jim. Naše dcerka pyšně objednávala na ulici zmrzku všem dětem z naší bandy a byla na to patřičně hrdá (co nevěděla, tak se zeptala nás nebo jen ukázala prstem). Taky v restauraci si stejným způsobem objednávala pizzu a pití a byla v sedmém nebi z toho, jak dobře "umí" italsky (řecky, anglicky, španělsky - podle momentální potřeby).