Přidat odpověď

No být tebou, tentokrát se naštvu asi já. Víš, já to znám opačně. Podnikám vlastně v základu já, manžel se mnou spolupracuje + má své podnikání, ale víme oba, že se prostě pohybuji v žádanější profesi. Takže s ním řeším každého nového klienta, který se na mně řítí s tím, že budu potřebovat jeho pomoc.

Krom toho, že pracuje (a jeho příjem rozhodně není zanedbatelný) - prostě "rveme prachy", chtěli bychom konečně vlastní bydlení, až klapne hypotéka, bude hůř )), my se snažíme dát dohromady peníze, aby nás nepálila, tzn. rezervu.

A to, co poskytuje manžel je servis a naprosto skvělý. Ne, nežehlí, nepere, neuklízí ) prostě to máme rozdělené tak, že když mám fofr (v měsíci tak týden je to opravdu na krev, to jsem tu i v noci), vím, že si nemusím dělat starosti o nákupy, o vaření, o zaopatření dětí. Dokonce i mně připomene, že jsem nejedla, protože jsem takový magor, že když jedu, snad pracuju i ve spánku.

Trvalo to, než si zvykl na pocit, že potřebuju jeho support ne proto, že bych ho vyžadovala, ale proto, aby vůbec rodina nějak fungovala a já se nehroutila, že je vlastně taková "ženská" u nás doma, sice nárazově, ale je.... zní to blbě, ale muži to tak vnímají

Ale dneska už VELMI DOBŘE VÍ, že bez tohohle zázemí nebude nic, že prostě nemůžu, i když bych sebevíc chtěla právě v těchto momentech odjet na víkend pryč, že nemůžu připravovat nedělní oběd, když pondělní ráno je prostě termín, kdy to buď odevzdám, nebo je termín v háji a klient samozřejmě taky. Možná si nedovede představit, jaké to je, když to na tobě visí a ono leckdy visí. Ano, asi si můžete dovolit přijít o nějakou tisícovku měsíčně, ale špatná pověst se veze.

Mně tedy připadá tady jako fatální to, že spolu vůbec neumíte komunikovat. Na to totiž musejí být dva.