Přidat odpověď

Takže jsme se ženou teď chvíli mluvili. Já jsem jí řekl, že jí mám strašně rád, ale že s ní nebudu moci být, když budu vědět, že ona nemá ráda mě.

Ona mi řekla, že mě "svým způsobem" má ráda pořád, velice si mne váží, má ke mně hluboký vztah, ale současně si nedovede poručit, aby mě měla ráda jako dřív. Odejít nechce ani nechce, abych odešel já. Představuje si to tak, že budeme vedle sebe dál žít jako "přátelé".

Pro mne je to nepředstavitelné, protože ono není pravda, jak tady kdosi psal, že nemám po 12 hodinách práce dost sil ženu obejmout atd. Já právě třeba teď strašně toužím vzít ji do náruče, jenže vím, že bych byl odstrčen. Já se snažil ženě věnovat - ovšem ona to vnímala jako nedostatečné. Dětem se věnuji. Ke spaní je vždycky ukládám já. Ale to je také jeden z důvodů dřívějších sporů - žena mi vyčítala, že dávám dětem přednost před ní. Což taky není podle mě pravda, ale samozřejmě - rozdělit čas mezi práci, děti a ženu se neobejde bez kompromisů. Koníčky prakticky žádné už nemám (i když jsem jich měl opravdu hodně), ale na ty už opravdu nezbyl čas... ani do hospody apod. nechodím.

Také jsem ženě navrhl, ať spolu jedeme na ten výlet, co jsme měli v plánu, zatím se k tomu staví spíš odmítavě a já nevím, jestli má cenu a je vůbec vhodné nějak ji přemlouvat.

Já si nedokážu představit, že bych svou ženu někdy přestal mít rád (i když se náš vztah rozpadne mně se třeba podaří vytvořit s někým nový, stejně tam to místo v srdci bude, to už se nikdy neztratí). Že jsem si tady tentokrát nebral moc servítky - no, nebral, a přiznávám, že je mi to jedno. Spíš jsem tomu rád, protože se mi alespoň částečně ulevilo. Někdy člověk potřebuje ze sebe něco dostat. Někdo si třeba postěžuje kamarádům. To zas není můj styl.