Přidat odpověď

No, trochu jako u nás. Ale jen trochu. Taky mám občas bohužel podobné proslovy jako Vaše žena. Děti nebiju, ale občas na ně ječím. Takže si troufnu poradit, co pomáhá mě, třeba najdete inspiraci.U nás je to opravdu o komunikaci, o tom, že vím, že manžel ví, že to se mnou dodatečně prožije, že neni mimo. Manžel se to postupně naučil (moc mu děkuju, protože je to pořád dokola). Sedneme si večer spolu a jen tak tlacháme o tom, že on by za žádnou cenu s dětma doma být nechtěl, že by je asi zabil nebo by se zbláznil, že je to děsný, že za tu chvíli, co byl doma posbíral tolik hraček, odnesl spoustu nádobí, oblečení a není to vidět,že si všiml, že pořád jen pobíhám a něco řeším apod.