Přidat odpověď

Aloisi,

ocituji, nač reaguji:

Současná krize začala vlastně tím, že žena přijela domů a začala připravovat děti na tábor. Bylo u toho dost dusno. Tak jsem ji pohladil, a řekl: "Miláčku, klid..." - na což mi ona odsekla: "Taky jsi tady mohl alespoň zamést, když jsi byl celou dobu doma..." (no, "doma" jsem byl, ovšem současně "v práci" - a zrovna byl docela fofr - i oběd jsem řešil jen tak pro zajímavost tak, že jsem vytáhl pizzu z mrazáku, foukl ji do mikrovlnky, co mám pro tyto účely vedle stolu, a pak ji "za pochodu" baštil..."

Víte, před týdnem jsem taky vypravovala dvě děti na tábor. Protože jsou dost velké a tak, podílely se na tom taky; zároveň ta mladší není dost velká, což znamená sledovat intenzivně, co balí a dělá. Den jsem strávila, v největším dusnu, krátkou cestou do práce, dvěma cestami na nákupy; jeden znamenal dokoupit botasky starší dceři (pubertální, nákup s ní znamená nápor na nervy). Oběd jsem udělala v letu a vlastní porci jsem jedla na třikrát (jeden telefon a jeden soused). Večer při vlastním balení jsem byla tak grogy, že jsem pro některé věci šla na třikrát a opravdu už jsem byla na děti protivná.

Jsem rozvedená, ale bydlím se sestrou. Ta naštěstí, když se připlazila z práce, neprohlásila "sestřičko, klid", ale polila se studenou vodou a šla dělat večeři.
Říct mi někdo v tu chvíli, kdy jsem padala na hubu (a vaše žena nejspíš taky padala, podle vašeho popisu) "miláčku, klid", tak možná nedojde k vraždě (jsem téměř flegmatik), ale rozhodně k hysterické scéně. POMOC bez blbých řečí je v takové chvíli potřeba.