Přidat odpověď

No, dost jsem přemýšlel, jestli jsem mám teď ještě něco psát, aby to nevypadalo, že se snad holedbám , ale pak jsem si řekl, že když mě pomohly názory místních dam, možná někomu pomůže nebo ho inspiruje naše rozuzlení.
Ještě bych si dovolil upozornit, že moje řešení situace se může jevit jako vychytralé či snad dokonce manipulativní, ovšem osobně jsem přesvědčen, že jinak to tenkrát nešlo - žena byla opravdu neuvěřitelně umanutá...

Takže po několika několikahodinových rozhovorech, které víceméně nikam nevedly (žena mi nakonec tu milenku začala opravdu navrhovat sama: "Jsi pořád pohledný, inteligentní a zábavný chlap. Takových ženských, co po tobě hrábnou všema deseti, je..." Trošku jsem ji "uzemnil" sdělením, že "už jsme to na rodině řešili", a situace pro mě v tomto ohledu podle názorů odbornic na tuto problematiku není vůbec růžová.

Takže jsme rokovali a licitovali dál, až nakonec žena souhlasila s tím výletem, ovšem s poznámkou, že neví, co si od toho slibuju. Ale tak hezky jsme se projeli po zdejších hřebenech, dvakrát se stavili na baštu, docela si i popovídali o "neutrálních věcech" (nebo únikových tématech - jak kdo chce). Nicméně bylo z toho cítit, že je to hodně strojené, ale tak - možná to jako "icebreaker" přece jen trochu zafungovalo, i když to nebylo zatím vůbec poznat. Spát jsme šli každý do jiného pokoje.

Ráno jsem šel pracovat a žena se dala do nějakého uklízení. Já si při té projížďce dal věci ještě víc dohromady. Nejdřív jsem to opravdu viděl na rozchod a tak jsem začal uvažovat jednomu děvčeti, co se mi vždycky líbila, a o které jsem věděl, že ještě nedávno byla sama s dítětem. Tak jsem si nejdřív sumíroval v hlavě, co jí napíšu atd. No a přitom mi stále víc docházelo, že se mi do toho nijak zvlášť nechce. Snažil jsem se pracovat, ale nešlo mi to.

Tak jsem nakonec sebral a šel domů, kde jsme zase zahájili "dialog". Nejdřív jsem se snažil zjistit, kde je vlastně "jádro pudla", protože, jak bylo patrné z mých předešlých příspěvků, žena své výhrady postupně měnila. Ovšem ukázalo se, že tudy cesta nevede. Žena nejdřív prohlásila, že je jí vůbec nepříjemné, když se jí dotýkám, jsem v její blízkosti atd. Samozřejmě to nebylo moc příjemné poslouchat, ale tak ovládl jsem se a ještě chvíli do toho šťoural. Z ženy padaly různé argumenty, které jsem celkem úspěšně eliminoval, až prohlásila, že mi "hrozně smrdí z pusy". To už jsem se ovšem v duchu smál, protože toto už bylo hodně mimo mísu - nejenže si samozřejmě pravidelně čistím zuby a používám ústní vodu, ale také jsem si zvykl (protože pracuji o samotě, tak si to mohu dovolit) při práci žvýkat "Orbit bez cukru" (mimochodem, opravdu to funguje - byl jsem teď po dvou letech u zubaře, a byly tam akorát dvě vydrolené plomby, žádný kaz). A po jídle je žvýkačka nebo ústní voda samozřejmostí - jinak se necítím dobře. Takže když žena vyrukovala s tímto, bylo mi jasné, že problém bude někde úplně jinde a tohle je jen "zastírací manévr".

Takže začal "tuhý boj". Poměrně tvrdě jsem ženě řekl, že:

1) žít pod jednou střechou jak dva cizí lidé: Nepřijatelné
2) že bych já odešel z domu: Nepřijatelné
3) "bokovka" - nepřijatelné

Takže jsem jí dal nekompromisně na výběr, že buďto začne spolupracovat a dáme to dohromady, nebo bude muset odejít ona. Koukala na mě dost nenávistně, že ji chci připravit o děti atd. Takže jsem jí vysvětloval, že to v žádném případě nechci, a že se to dá zařídit, i když to samozřejmě vždycky bude mít dost negativ a problémů... ale že pořád ještě existuje jiná cesta... tak pořád trvala na tom, že to už nejde, že už se to spravit nedá...

Tak jsem to nechal být a šel se vykoupat, oholit, vyčistit si zuby, navonět se . Uklidil jsem v ložnici, dal čisté povlečení a vytáhla ze sklepa poslední láhev archivního červeného a přelil ho do dekantéru.

Pak jsem se ze "zlého policajta" změnil na "hodného policajta". Vnějšímu pozorovateli by se následující scéna jevila asi hodně komicky: žena pobíhala po domě, tak nějak chaoticky se snažila uklízet, já jsem za ní chodil jako ocásek a bez přestání jsem do ní tichým hlasem "hustil". Měl jsem takový nápad, ke kterému mi pomohla kniha "Jakeův problém". Tam hlavní hrdina řešil vlastní nechuť k sexu se ženou, takže chodil k sexuologovi, a jedna z metod, kterou mu tam navrhovali, bylo vytvořit atmosféru, lehnout si do postele, a "netlačit na pilu", ale prostě se sobě vzájemně věnovat. Přesně to jsem ženě navrhoval, ale celkem dost dlouho odolávala (Ne. Nechci. prostě ne. Nechci s tebou ležet v posteli.). Takže jsem zase na chvíli přitvrdil, jestli tedy se chce opravdu raději odstěhovat. Nejdřív reagovala opět uštěpačně: "Takže když se s tebou vyspím, tak mě tu necháš?" To jsem samozřejmě řekl, že špatně položená otázka a že mě to uráží. Tak se začala vymlouvat: "Musím tady uklidit". Ujistil jsem ji, že opravdu nemusí, že uklízí pořád a stejně nemá šanci, aby to někdy skončilo, protože pětičlenná domácnost, ve které se aktivně žije, prostě nemůže být furt jak ze škatulky (pokud bychm opravdu neměli za zadkem nějakou slouhu či posluhovačku, která by po nás hned všechno uklízela). No, abych to zkrátil - žena nakonec asi po hodinovém přemlouvání velmi neochotě souhlasila. Takže jsme si lehli a začali si povídat. Opět jsem zahájil takticky vyvoláváním vzpomínek na hezké společné okamžiky. Taky jsme se bavili o různých "zasutých traumatech" z dětství atd... Víno jsem nechal ženě celé a sám popíjel něco tvrdšího. Nakonec jsem byl překvapený, jak ta metoda funguje. Žena postupně roztávala, já ji občas jenom tak zlehka pohladil, a zeptal se jestli je jí to teda opravdu nepříjemné... prý už ne... takže v průběhu několika hodin jsme takto pomalu propracovávali k pokročilejším intimnostem až do "finále"... trvalo přesně od 12:30 do 21:00, kdy jsme si pak ještě dali společnou večeři, ještě si chvíli povídal, a pak šli spát.. teď jsem zase jak o líbánkách

Je docela dobře možné, že za rok tady budu zas, protože zas bude školní rok, další problémy, takže lze předpokládat, že situace se opět vyhrotí a zas problém údajně někdo jinde... no ale - zase není ten život tak úplně jednotvárný...

Ještě bych chtěl závěrem dodat jedno "pozorování". Žena i některé z vás zde jste zde uvedly celou řadu nároků a očekávání, které máte na své partnery. Je toho opravdu hodně. Když vyzpovídáte většinu mužů, vsadím se, že zjistíte, že mají těch požadavků podstatně méně. Takže se někdy zamyslete nad tím, zda s těmi svými nároky už nepřeháníte či zda alespoň pomáháte svému partnerovi plnit.
Další spornou otázkou jsou všelijaké ty domácí práce. Moje žena i vy říkáte, že toho je na vás moc. No jo. Ale ona do toho spadá i spousta činností, které po vás nikdo nechce. Které děláte pro to, že máte svou představu o tom, jak to má doma vypadat apod. Opět stojí za to se občas zamyslet nad tím, jestli není lepší, než dělat ostatním z domova "kasárna" (tohle patří sem, tohle bude tak a tak - a nikdo, opravdu nikdo si nebude nosit žádné jídlo do obýváku!) - trošku ubrat a přestat na některých věcech bazírovat. Pak si také někdy nabíráte moc práce proto, že máte pocit, že to nikdo neudělá tak dobře jako vy, a když to necháte dělat manžela, že to pak stejně budete muset (a nakonec to i uděláte, byť to opravdu třeba není) dělat po něm. Není snad třeba dodávat, že když tohle uděláte párkrát po sobě, tak se vám drahá polovička na veškerou pomoc v domácnosti s prominutím vykašle...

Tak. Děkuji za pozornost. Doufám, že tento příspěvek někomu poslouží. Někdy možná zase na shledanou.

Váš Alois Nealois